Kronikářem obce Bezkova jest nyní Alois Ochman, ředitel jednotřídní národní školy v Bezkově.
Narodil jsem se 27. března 1909 v Horní Lutyni na Těšínsku, v dnešním ostravském kraji. 4 roky jsem chodil do národní školy v sousední Porubě u Orlové, části dnešní Orlové. Pak 8 let do českého státního reálného gymnasia v Orlové. Po maturitě jsem v r. 1928 složil doplňovací zkoušku učitelské dospělosti na učitelském ústavě v Příboře. Jako učitel jsem působil většinou ve svém rodišti v Horní Lutyni a přechodně v Dolní Lutyni „u kostela“ a v Rychvaldě. V r. 1938 obsadili část Těšínska Poláci a vypudili mě do pomnichovské republiky. V únoru 1939 jsem nastoupil na učitelské místo na Znojemsku v Citonicích. Když byl řídící učitel Bohumil Čech předčasně dán do pense, protože byl ruským legionářem v první světové válce, byl jsem ustaven správcem bezkovské školy, kam jsem docházel z Citonic, aby kolega Čech mohl s rodinou (4 dcery) dále bydlet ve škole. V r. 1945 po osvobození Rudou armádou kolega Čech se opět ujal správy školy a i vedení obce jako předseda místního národního výboru. Já jsem zatím konal vojenskou službu ve Znojmě a v červnu jsem byl jmenován správním komisařem v Milíčovicích a současně správcem tamní školy. Jelikož se kolega Čech rozhodl pro místo učitelské ve Znojmě, kde mohl dobře uplatnit své vynikající znalosti ruštiny v době, kdy byla ruština zavedena do našich škol a kdy byl nedostatek kvalifikovaných učitelů ruštiny, vrátil jsem se do Bezkova začátkem školního roku 1945/46. Od té doby zde bydlím i s rodinou. Oženil jsem se v Citonicích v r. 1940. Mám nyní 3 děti.
Za okupace musely býti obecní kroniky odevzdány za zemský úřad do Brna. Bezkovská pamětní kniha byla dovedena do r. 1936. Ředitel Čech si dělal poznámky z té doby a slíbil, že pamětní knihu doplní až do r. 1945. Pro nával jiných prací se k provedení svého úmyslu nedostal ihned a 24. listopadu 1948 náhle zemřel. Rozhodl jsem se, že zakoupím novou pamětní knihu a že tam provedu zápisy od r. 1945, aby mezera v pamětní knize přestela se zvětšovat. Později doplním v staré kronice zápisy za rok 1937 - 1944. Místní národní výbor tento postup schválil a letos byla tato kniha zakoupena.
Byl to rok, v němž všichni ujařmení se těšili na konečnou porážku Německa, jehož armády ustupovaly jak na frontě východní pod mocnými údery Rudé armády, tak i na frontě západní před anglo-americkými vojsky. Němci sami očekávali zázrak náhlého obratu v poslední chvíli, který jim slibovali při použití atomové pumy. V obci nikdo o porážce Němců nepochyboval. Pod vedením v 45 letech pensionovaného řídícího učitele Čecha se utvořily dvě partyzánské buňky, jež o sobě nevěděly. Po smutných zkušenostech s podzemními protiněmeckými organisacemi na začátku války prozrazenými a pak krutě potlačenými ta opatrnost byla rozumná a byla plně odůvodněna. Jedna buňka se scházela v truhlářské dílně p. Antonína Molíka č. 37, Byli to pánové: Molík Antonín, truhlář, Brada Antonín, truhlář (odešel do pohraničí do Šatova), Pár Jan, rolník č. 30, Fraj Josef, rolník č. 78. Druhá čát se scházela u p. Brucknera Josefa, dělníka, č 65. Byli to pánové: Josef Bruckner, Antonín Šťáva, dělník č. 73, Bedřich Kuřítka, rolník č. 43, Čech Bohumil, Jaroslav Švéda, dělník, nyní v Milíčovicích. Svou podzemní organisaci tajili i před vlastními manželkami.
V té době byl horlivě sledován zahraniční rozhlas z Moskvy i Londýna, který vyzýval, aby si občané zřídili skrýše pro cenný majetek. I nastalo koncem dubna horlivé schovávání všeho možného do různých skrýší, které dovedli často velmi bystře umístit a nenápadně zamaskovat. Signálem k tomu bylo objevení se prvních jednotek německé ustupující armády. V Citonicích, jež jsou více na ráně než Bezkov to bylo hned po květné neděli 25. dubna. Naše obec tím také dostala do etapy. Fronta se zastavila 20 km od nás u Jaroslavic. Bylo to krátce po pádu Bratislavy a Vídně. Po celou tu dobu byl Bezkov stranou všech vojenských pohybů. Důvody: Směr pohybu byl Znojmo - Vranov. Bezkov nemá komunikace vedoucí tímto směrem. Nová silnice vede k silnici Lukov - Milíčovice a není dovedena do Horního Břečkova. Silnice Milíčovice - Lukov je kolmá na směr postupu. A tak se obě armády valily ze Znojma buď přes Citonice dále na Milíčovice a Vranov anebo přes Hradiště Mašovice, Podmolí, Lukov a Břečkov. Když lidé ukryli cennější majetek, začali kopat různé skrýše pro sebe. Kopali v okolí vesnice i ve vesnici samé. Chtěli se zdravou kůží přečkat boje, chtěli ve zdraví přežít převalení se fronty přes obec. Kopali kryté jámy, které se nyní po několika letech teprve propadají. Pan Auer Josef č. 54 je na příklad ještě dnes hrdý na svůj úkryt u hnojiště. Hlína byla dána do vyvezené jámy a přikryta čerstvým hnojem. Dveře nad krytem byly maskovány slámou a natí. Kolem byly rozestavěny pluhy a brány. Když byla později v Bezkově jednotka Vlasovců, oceňovali všichni vojáci jeho přednosti. Skoro každý občan dovede i dnes ukázat s hrdostí svůj kryt a se zájmem o něm vypravuje.
O velikonocích se usadili v naší obci řezníci. Dílnu si zřídili ve třídě zdejší školy, udírnu salámu u zdi na dvoře v rohu vlevo od pumpy. Auto se stroji chtěli postavit do dvora. Neprojeli úzkými vraty a od zbourání sloupu se dali uprosit říd. Čechovi. (Školní vrata byla o 1/2 m rozšířena až v r. 1948.) Na Hátech v sadu vpravo od kaple si postavili železnou konstrukci, na níž zavěšovali zabité kusy. Poráželi pod širým nebem vedle konstrukce. Bezkovští občané a děti, které tenkrát neměly vyučování od vánoc (dostávaly jen domácí úkoly dvakrát týdně ve škole a po zabrání školy v hájovně u Štanclů), přihlíželi zvědavě k jejich práci. Vojáci se ubytovali po vsi. V sále kostince p. Habra měli skladiště. Důstojník velitel byl ubytován u p. Jana Molíka č. 75 vedle školy. Každého dne si přijížděly vozy rot zasazených vpředu pro maso, salámy do Bezkova a pro chléb do Citonic. U Černé skály vlevo od hřbitova, vpravo od Gránického potoka si zřídili střelnici z haldy zbytků starých tanků a aut a učili se vystřelovat pancéřové pěstě. Každou chvíli se ozvala hromová rána ze střelnice.
Ruská letadla často prozkoumávala terén. V pondělí 7.5. odpoledne bombardovala skupina těchto letadel lehkými ruskými pumami Mramotice. Později i Citonice. V Citonicích byly zabity dva koně a žák Pahr František. Když letěli nad Bezkovem, stříleli po nich řezníci z kulometů a snad i vojsko z Mašovic. To se stalo osudným pro Mašovice. Házeli-li v Citonicích pumy na pole a na dráhu, házeli v Mašovicích pumy i na vesnici. Poškodili mnoho střech. Byli zabiti pokorný Josef č. 30, Matulová Julie, oba rodiče nedospělých dětí.
Druhého dne byla hned ráno letadla ruská opět nad námi. Odpočívala zde část ustupujícího německého vojska. K novému bombardování nedošlo. Letci napadli ustupující kolony teprve ve volném terénu mimo vesnice později.
V noci ze 7. na 8. květen opustili Bezkov řezníci. Za nimi především v noci se valily jednotky z předních linií. To byl den německé kapitulace. My jsme o ní věděli už z rozhlasu, ale vojáci němečtí o ní ještě nic nevěděli a zprávám o ní nechtěli vůbec věřit. Ráno 8. května stálo na Hátech 8 těžkých děl. Odpoledne byla Rudá armáda už v Mašovicích. V noci také v Citonicích. Děla hned ráno ustupovala k Vranovu. Rotě dělostřelců velel pouze desátník.
Poslední vojáci německé armády projeli Bezkovem na obrněném voze odpoledne, když už byl předvoj Rudé armády v Mašovicích. Jeli na Lukov a Horní Břečkov. Ještě odpoledne byl vožen dělostřelecký matriál, náboje na silnici Citonice - Bezkov na část silnice vedoucí lesem od mostu přes Gránický potok ke Klempovu kříži na kopci. Také dále do Gránického lesa na přední okraj směrem ke Znojmu ke Krátkého myslivně. Byly tam ty náboje sváženy několik dní a ještě 8. května dopoledne. Odpoledne byl zapálen na nádraží v Olbramkostele vlak s náboji. Nad krajem kouř a časté výbuchy střeliva na vagonech podle toho, jak rychle postupoval oheň. Olbramkostelské nádraží bylo úplně zničeno. Také pila p. Zapletala a hostinec byly silně poškozeny. Zbytek nádraží byl nouzově opraven a vedle bylo postaveno krásné moderní nádraží, které teď bylo předáno svému účelu a v prosinci 1949 rozebírají zbytek starého nádraží.
Odpoledne ozvaly se hrozné výbuchy rychle po sobě. To SS mani vyhodili střelivo v lese na silnici k Bezkovu a zatím co doutnaly zápalné šňůry, nasedli do obrněného vozu a ustupovali Bezkovem. O nich byla už zde zmínka. Jejich obrněný vůz byl vyzbrojen dvěma kulomety. Na každou stranu silnice mířil jeden. Nad školou se zastavili a ptali se skupiny občanů na cestu.
Foto starého nádraží v Olbramkostele zde.
Nejtěžší bombardovací nálety prodělalo Znojmo. V předvečer Hitlerových narozenin dne 19.4.1945 navštívili Znojmo američtí bombardéři. K 21. hodině spustil výzvědné letouny rakety zavěšené na padácích. Ty zvolna padaly a osvětlily nejen Znojmo, nýbrž i okolí tedy i Bezkov, že bylo možno při jejich světle v Bezkově pod širým nebem číst noviny. Lid toto osvětlení nazval „vánočními stromky“. Pak zazněly těžké výbuchy. Americké těžké pumy pronikaly až do sklepa, aby vybuchovaly dole, takže rozmetaly zasažený dům úplně a poškodily silně okolní domy. Ještě dnes, čtyři léta po válce, jsou ve Znojmě stopy po těchto náletech. Z města se pak valil rudý dým. Takové bombardování prodělalo Znojmo několikrát. Při posledním bombardování 5. května odpoledne zahynulo v protileteckém krytu u nádraží mnoho lidí. Útok se soustředil na nádraží. Nádraží bylo do polovic zničeno a kryt u nádraží dostal plný zásah. 4 lidé z Citonic tam rovněž zahynuli. Je to Pöpperlova rodina, oba manželé a dvě děti.
Ještě v dubnu bylo vidět u mostů zastavit německé auto. Vystoupili důstojníci s mapami a prohlíželi most. Brzy po nich přivezly vojenské jednotky těžké miny. Vypadaly jako štíhlejší sudy a obsahovaly obyčejně 10 q eraksitu. Všechny mosty byly zaminovány a určeny k výbuchu. Naštěstí se valila fronta naším krajem po kapitulaci a proto asi zůstaly některé mosty ušetřeny. Především podjezd vlaku na státní silnici v úseku kasárna Znojmo, opatřený 2 tunovými minami. Na každé straně silnice po jedné. Byly zakopány a posazeny na sklepení podjezdu. Také nebyl zničen podjezd vlaku na silnici Citonice - Kasárna. Měl rovněž dvě miny. Ale v noci ze 7. na 8. květen, přesně o půlnoci byly vyhozeny dva mosty menší. Jeden u zastávky v Citonicích a jeden nadjezd nad Mramotickým potokem mezi Citonicemi a Olbramkostelem. Rány byly tak mohutné, že probudily všechny i v Bezkově.
17. května přišlo do Citonic asi 30 Rudoarmějců - ženistů. Bylo zmobilisováno asi 300 pracovníků z celého okolí. Z Bezkova chodilo asi 40 osob. Pracovalo se od rána do večera. Za tři dny byly obnoveny z klád oba mosty a doprava mohla býti obnovena. Byl to jedinečný výkon zvládnutý v krátké době pomocí místních občanů 30 ruskými ženisty. Viděli jsme a pochopili jsme, proč Rudou armádu nemohla zpomalit ani rozsáhlá a systematická ničení spojů ustupující německou armádou po dlouhé cestě od Stalingradu ke Znojmu. A opravdu, mezi ustupujícími Němci byli někteří, kteří byli zasaženi už u Stalingradu.
6. května přijela do Citonic v 19 hod. delegace od okresního národního výboru v Moravských Budějovicích a nařídila vyvěšení československých státních praporů a zřízení národních stráží. Stráže, označené páskami s čsl. znakem, hlídkovaly po vesnici. Do Bezkova tento rozkaz ONV v Moravských Budějovicích o vyvěšení státních vlajek přišel oznámit vrchní strážmistr Čech František z Citonic. V Bezkově byly vyvěšeny čsl. státní vlajky bez dorozumění s velitelem roty řezníků. V Bezkově reagovali němečtí vojáci prudce na toto vyvěšení vlajek, prudčeji než v Citonicích. Zatím v 21 hod. přijelo do Citonic české četnictvo a nařídilo sejmutí čsl. praporů, protože hrozilo střetnutí s německým vojskem. Tento rozkaz přišel ihned tlumočit do Bezkova strážmistr Smrčka z Citonic. V Bezkově byly rovněž sejmuty státní vlajky. Ale věc nebyla zažehnána. Velitel řezníků u p. Molíka hodlal pomstít tuto „pohanu“ německé branné moci a mělo být na Hátech popraveno část obyvatelů. Řídícímu učiteli Čechovi se podařilo velitele přemluvit tak, že upustil od svého úmyslu. Hrozil tedy konflikt. Bezkovské ilegální organisace, o nichž už byla řeč, měly k dispozici lehký kulomet (Šťáva Antonín, Habr Ludvík, Hammer Antonín) Dále byla v Bezkově pistole a asi 6 pušek schováno přes celou válku.
O těchto zbraních věděl vrchní strážmistr Čech František z Citonic. Prospělo mu to, když se měl sám očistiti ve Znojmě z nařčení z kolaborantství. O veliteli roty řezníků prozradili místním občanům podřízení vojáci, že v Rusku znásilňoval ruská děvčata, když mu nechtěla být po vůli a pak je zastřelil. Jen povolným daroval život. Byl to tedy surový a nelidský, všeho schopný velitel. Jen snad blížící s neodvratná pohroma jej učinila povolnějším v Bezkově při řešení vlajkového „incidentu“. Předčasné vyvěšení vlajek stalo se osudným třem mladíkům v Příměticích. Ustupující tanky obsazené SS many, byly vlajkovou výzdobou pobouřeny a zajali tři nevinné a nic netušící mladíky. Ty odvezli směrem ke kasárně. Před křižovatkou nedaleko státní silnice je zastřelili, seřadili na silnici a přejeli je tankem Dnes na místě jejich smrti je postaven kříž.
Dnem osvobození je i pro naši obec 8. květen 1945. Rudá armáda přes Bezkov sice nepostupovala, ale v ten den naposled zde byli němečtí dělostřelci s 8 děly na Hátech ráno a odpoledne projeli SS mani po vyhození dělostřeleckého střeliva v lese. Tím výbuchem byly hrozně postiženy nejbližší stromy. Jedna lípa byla úplně odřena z kůry i lýka kolem dokola. Jiné jen na jedné straně. Větve byly uráženy. Přesto poničené stromy živořily dlouho pokud byly listnaté. Jehličnaté ihned uschly. Už v poledne byla toho dne Rudá armáda v Mašovicích a v 19 hod. byla na Kasárně. Do Citonic přišel její předvoj 8. května o 23. hodině.
Byli to mladí vojáci genrála Malinovského, zatím co v této době tísněnému pražskému povstání se valily na pomoc z Berlína Koněvovi tankisté s generálem Rybalkem. Později byli v Citonicích ubytováni i vojáci z Koněvovy armády. Tito byli velmi ukázněni a získali si přízeň obyvatelstva.
9. května 1945 byl v Citonicích pohřeb žáka Františka Pahra, který byl 7. května zabit při bombardování. Pohřeb byl mohutný. Bylo na něm i mnoho občanů z Bezkova. Silnice kolem hřbitova hřměla neustále hukotem motorů tanků, nákladních aut, traktorů dělostřelectva, vozy vozatajů. Slavná Rudá armáda se valila ze Znojma k Vranovu, kde měli němci odevzdat zbraně. Přesto došlo ještě k bojům a Liliendorfě, v dnešní Lesné jsou hroby několika padlých Rudoarmějců. (V Bezkově v lese vlevo od hřbitova, směrem k Citonicím je zakopán jeden německý důstojník, který byl zabit ve Znojmě při jednom bombardování a byl pochován v bezkovském obecním lese.) Rovněž v Horním Břečkově došlo k menší přestřelce. Naši občané šli si tam pro pušky. Jezdili kolem jednoho padlého němce na okraji vesnice. Za několik dní byl na témže místě pochován. Zatím co se valila Rudá armáda k Milíčovicím s obrazy Stalina skoro na každém autu, zpívali jsme nad otevřeným hrobem mladého nadějného Františka Pahra po prvé po dlouhé době strašné okupace veřejně „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýska“.
Z příkazu zahraniční Českolovenské vlády byly utvořeny všude a tedy i v Bezkově tajné Místní národní výbory, aby byly připraveny ihned k převzetí správy. Tímto úkolem byl pověřen v Bezkově bydlící, předčasně v r. 1942 pensionovaný říd. uč. Čech Bohumil a to okresním vedením, okresním ilegálním národním výborem. Práce se ujal s nadšením a organisoval také dvě buňky partyzánského oddílu v Bezkově, jak už o tom byla zde řeč. Obě tyto buňky hned po první schůzce splynuly v jednu a scházely se pak u p. Brucknera, dělníka č. 65. Z jejich členů se pak stal také revoluční národní výbor, který chtěl původně, aby správu obce vedl pan Mrňa František, rolník č. 5, dosavadní starosta. Měl složit funkci jako starosta a měl se státi předsedou MNV. Nebylo tedy proti němu zásadních námitek. Bylo všeobecně uznáváno, že svou funkci konal za okupace dobře a že pomáhal občanům, kde mohl. Došlo však k nedorozumění a tak byl zvolen předsedou revolučního nár. výboru říd. uč. Čech na schůzi, konané ve škole hned po odchodu roty řezníků. Předseda Čech zdůrazňoval už na léto ustavující schůzi, že mají být i v revolučním národním výboru zastoupeny všechny politické strany. Členy byli: Čech Bohumil, Antonín Molík, truhlář č. 69, Bedřich Kuřítka, rolník č. 43, Brada Antonín, dělník č. 69, nyní v Šatově, František Lendler, zedník č. 68, František Švéda, dělník č. 73, nyní v šatově, Josef Bruckner, dělník č. 65 a Jan Pár, rolník č. 30. Poslední p. Pár vstoupil později, když na komunistické schůzi u Habrů bylo řečeno, že členy rev. nár. výboru nemají být bývalí členové agrární strany.
Když Němci opouštěli Bezkov, chtěli zapálit své skladiště u Habrů. Přítomní Ludvík Habr, Antonín Brada (Šatovský) a František Švéda rovněž nyní zvaný Šatovský, zamkli a nepustili je dovnitř. Němci odtáhli. Některé pytle s cukrem byly polity petrolejem, aby lépe hořely. Připravovali se tedy k provedení zapálení už dříve. Předseda Čech ustanovil správcem skladiště p. Pára Jana.
Ti směli do sálu a pracovali tam. Počítali vše (i tkaničky) a nesměli nikomu nic dát. V tom ohledu si předseda Čech vybral spolehlivé lidi a byl velmi přísný. Jeden občan přišel pod okno a prosil o boty. Neměl v čem chodit. Jeden ze správců to uznal a připravil mu je do krabice. Občan si je s krabicí odnesl. Večer bylo zasedání výboru. Předseda se to dozvěděl. Vyšetřoval. Správce se přiznal a občan musel boty vrátit. To stůjž zde jako doklad, s jakou poctivostí zde postupoval revoluční národní výbor. Celou řadu občanů stíhal a odňal jim věci po Němcích, radia apod. Předseda si znepřátelil tím některé občany. Kronikář sám viděl, jak mu jeden občan nepodal v kanceláři MNV nabízenou ruku při odchodu. A bylo už to skoro 3 roky po těchto událostech.
Správcové politý cukr odstranili a dobrý schovali. Předseda si přinesl ze Znojma povolení a zkáze podléhající potraviny rozdal. Bylo to: umělý med, sýr a marmeláda. Dále byl rozdán rum. Každý občan nad 16 let dostal 1/2 l rumu.
Co bylo ve skladišti? Cigarety a tabák lulkový i machorka. Je to odhadováno dnes na 40 - 60 beden. V dnešní nálevně byly bedny až do stropu. Tabák byl odvezen do kasáren ve Znojmě a dostali jej vojáci. Kronikář sloužil tenkrát ve Znojmě v Žižkových kasárnách a viděl několikrát celý konvoj selských vozů z Bezkova se zbožím v Žižkových kasárnách.
Dále byly ve skladišti u Habrů boty, prádlo civilní, boty civilní, stany, kůže, ševcovské potřeby. Druhé skladiště bylo v trafice p. Šťávy Jiřího č. 22 a to ve stodole. Byly tam šaty, látky, boty, vázanky, vojenské kalhoty. Třetí skladiště bylo vytvořeno v družstvě.
Došly zprávy, že podobná skladiště zanechali Němci v Lukově a v Horním Břečkově. Byly to německé obce a nikdo tam o věci nedbal. Proto si je začali lidé rozebírat. Rev. MNV v Bezkově zbytky těchto skladišť zachránil. Dal dovézti cukr, mouku, krupici, sůl, pšenici, žito, ječmen, oves, jízdní kolo do družstva a vojenský materiál k Habrům. Rovněž z lukovského lazaretu byl dovezen zdravotnický materiál.
Co vše bylo do Znojma odvezeno, to nelze dnes zjistiti. Předseda Čech zemřel. Občané pamatují, že dvakrát vezli traktorem plný vlečňák kůže.
Jeden vlečňák se stal válečnou kořistí. Odvezli také 600 leteckých kombinéz a dříve uvedené kuřivo. Kolik bylo botů, kalhot, látek, prádla, tkaniček atd, to nelze zjistiti už dnes.
Když místní občané reptali, byl totiž hlad po zboží, šest let trvalo vázané válečné hospodářství, bylo usneseno, že každý občan dostane v Bezkově 1 pár bot, 1 kalhoty a ti, co drželi stráže, dostali ještě po 1 svetru. Jeden občan z Bezkova však to udal na četnické stanici v Citonicích a tak předseda dal vybubnovat, že každý, kdo něco dostal, to musí vrátit. Bezkovští občané tyto věci skotečně vrátili z 90%.
Dodatečně poznamenávám, že skladiště kůže měli Němci také u p. Tunky Karla č. 40. Pan Pár Josef, skladník Hospodářského družstva v Bezkově, dovezené zboží z Lukova a Břečkova přejímal podle kusů (některé pytle byly poškozeny) a zničil si při tom šaty i boty. Měl to slíbeno ze skladu. Hned to nedostal. Pak bylo vše odvezeno a na něho zapomněli. Dostal dva boty, oba levé, jeden o 2 čísla větší. K tomu dostal 1 pravý z Lukova. Měl tedy 1 pár. Třetí kus odevzdal. Pak vybubnovali, že se dary mají odevzdat. Odevzdal je také. Dovede o tom vypravovat s humorem.
Co soudí o tom všem občané dnes? Mají úctu k předsedovi, dnes už zesnulému. Když o tom vypravuji: „Tak to myslel s republikou poctivě a dobře. Vážil kůži na dkg a počítal i tkaničky do bot. Ale ve všem jsme ho přece neměli poslouchat.“
Škoda, že se někde nenašel MNV, který by byl shromažďoval vraky motorových vozidel. Po převalení fronty přes nás bylo všude plno vraků v příkopech u cest. Občané na rozkaz shora nebo snad mysleli, že to je starostí okresu a tak si těchto vraků žádný úřední činitel nepovšiml. Byly by stačily menší opravy a vozy byly schopné provozu. Ležely tam měsíce a drobní řemeslníci a všelijací konstruktéři - amatéři si odnášeli z nich šroubek po šroubku, páku po páce, až zbyly i z dosti zachovalých vozidel jen rámy. Ty pak přišly do starých hmot.
Občané potřebovali nutně řemen k družstevní mlátičce. Chtěli kůži na řemen z německých zásob. Nedostali. Proto snad říkají, že ve všem poslouchat neměli. Koupit nebylo lze v době vázaného válečného hospodářství.
11. června zvolil výbor čtyřčlennou radu, v níž byla zastoupena každá strana. Čech Bohumil, národní socialista, Molík Antonín č. 69, sociální demokrat, Bruckner Josef č. 65, komunista a Mahr Antonín č. 24, lidovec.
Od 20.6. se konaly schůze MNV každou středu a byly veřejné. Téhož dne vzal MNV na vědomí, že všichni Němci musí být označeni N a rakouští Němci RN. Rovněž vzal na vědomí, že komunistická strana, sociálně demokratická a nár. socialistické utvořily národní blok pro společný postup.
22.6. byl v obci p. ing. Purš z Brna a informoval MNV o dekretu p. presidenta republiky o konfiskaci zemědělské půdy němců, o zřízení rolnických konicí, o přidělování půdy a o úhradě. MNV se snaží zajistit hladký průběh žní. Je oprávněn nařídit pracovní povinnost. Stará se o přidělení pracovních sil ze sběrného tábora němců na Pražské ulici ve Znojmě v barákovém táboře. (Letos 1949 jsou baráky bourány.)
V Bezkově byl konfiskován domek č. 44 Němky Feibergerové z Hnanic. Dále louka Němce Havlíka z Lukova č. 50 (18,2 a) a pole Štefana z Lukova (10 a).
Pracovní síly ze sběrného tábora byly umístěny u p. Matouše Kliky č. 46, kde si je v noci střežili zaměstnavatelé.
Do pohraničí odešli Auer František, svobodný č. 54, do Tasovic na Kovárnu. Brada Antonín č. 69, ženatý, 3 děti do Šatova. Fraj Jan č. 37, ženatý, 3 děti, do Šatova. Havlík František č. 20, ženatý, 8 dětí, do Načeratic. Č. 20 bylo po jeho odchodu rozbořeno. Stálo vedle hostince č. 41 a Tunkova domu č. 40. Heneš Antonín č. 55, ženatý, bezdětný, do Popic. Č. 55 obsadil Výskot Karel. Kotouč Jakub č. 33, ženatý, 4 děti do Suchohrdel. Molík Antonín č. 1, ženatý, 4 děti, do Lukova. Č. 1 zůstalo opuštěno a použito jako sběrna starých hmot. Šalamoun Josef č. 66, ženatý, 4 děti, do Milíčovic. Šťáva Jan, č. 59, ženatý, 4 děti do Šatova. Švéda Jaroslav č. 25 ženatý, 3 děti, do Milíčovic. Švéda František č. 25 ženatý, 3 děti, do Milíčovic. Švéda František č. 73, ženatý, 2 děti, do Šatova. (Bydlel po dobu války, po Mnichově na č. 73.) Vejdovský František č. 48, ženatý do Milíčovic, z nichž se po Mnichově vystěhoval. Výskot František č. 25, ženatý, 7 dětí, do Milíčovic. Výskot Bohumil č. 50, ženatý, 1 dítě, do Milíčovic. Výskot Josef č. 50, ženatý, 2 děti, do Lukova. Vrátil se do Bezkova v listopadu 1946. Škrdla František č. 9, ženatý, 2 děti. Vrátil se v listopadu 1945.
Ostatní všichni v pohraničních obcích zůstali.
Přistěhoval se z Kravska Koníček Jan s rodinou. Bydlel na č. 37 po šatovském Frajovi. V r. 1951 si postavil u školy a u silnice Bezkov - Podmolí rodinný domek č. 62. Dále se přistěhoval z Pavlic Pokorný František na č. 76.
Počasí bylo příznivé. Zima mírná. Úroda byla průměrná. Při nedostatku pracovních sil bylo vynaloženo velké úsilí, aby byla úroda včas sklizena a zajištěna výživa obyvatelstva republiky. Ceny: 1q pšenice 280 Kčs, 1q žita 260 Kčs, 1q bramborů 68 Kčs, vepřů živé váhy za 1 kg 12 - 15 Kčs, hovězího dobytka za 1 kg 5 - 8 Kčs.
Dne 28. července v 18 hod. přihnala se prudká bouře s krupobitím. Krupobití zle postihlo sousední obec Mašovice. Bezkovský katastr zasáhlo pouze z polovice. Zničilo úrodu mezi silnicí Bezkov - Lukov směrem na Mašovice, Podmolí a Lukov. Směrem ke Smohám byly škody nepatrné. Posečený oves v hrstkách ležící zemi byl vymlácen. V pšeničných hromádkách byly vymláceny vrchní snopy. Okopaniny byly robněž rozsekány. Byly obavy o krmivo na zimu. Na štěstí byl příznivý a vlhký podzim. Narostlo dost zeleného krmení. Brambory a řepa se zotavily tak, že ztráty nebyly příliš citelné při slizni.
O bezkovském posvícení dne 7. října 1945 převzal předseda MNV p. František Lendler, zedník č. 68, do ochrany obce žulový obelisk, který dala postavit bezkovská mládež organisovaná v nově založeném odboru Svazu české mládeže (SČM), později přejmenovaném na Československý svaz mládeže (ČSM). Posvícení vyneslo 26 000 Kčs. Na obelisk z jihlavské žuly věnovali mladí svazáci, vedení předsedou Jaroslavem Hamrem, 6000 Kčs. Postavila jej firma Čech a Včeliš ve Znojmě. Podrobnosti jsou ve školní kronice. 10 000 Kčs věnovali škole a 10 000 Kčs si ponechali pro vlastní účely.
10 000 Kčs, věnovaných odborem ČSM, bylo použito na zaplacení úpravy naturálního bytu. Stalo se tak na přání MNV, které úpravu povolilo, mělo financovat a pak nemělo úhrady. Za 6000 Kčs byl pořízen do Kuchyně nový stolový sporák. Místnost vedle kuchyně byla přezděna a upravena na koupelnu a spižírnu. Byly tam rovněž zazděny dvoje nové dveře.
Škola přestala být dvojtřídkou a po odchodu žáků do měšťanských škol ve Znojmě, otevřených po osvobození, se opět stala jednotřídkou. Náklad činil 9600 Kčs. Ceny po osvobození značně rychle stouply.
První schůze MŠR se konala 19.5.1945. Předsedou se stal p. Jan Pár, rolník č. 30. Další členové jsou pánové: Antonín Mahr, rolník č. 24, Antonín Šťáva, cestář č. 73, František Gold, dělník č. 21.
Jednu neděli po posvícení se vypravila mládež do lesa v Podmolí a tam nakácela asi 9 m3 dřeva. Místní rolníci je zdarma dovezli do školy a tak byla škola včas zásobena palivem na zimu a bylo zajištěno v poslední chvíli vyučování v zimě.
Školní mláděž připravila oslavu 28. října, po prvé po dlouhé době okupace. Divadelní ochotníci sehráli hru „Případ flašinetáře Bezkočky“.
Asi v červenci byly vzaty z oběhu německé marky a byly vyměňovány za Kčs. V době posvícení byly už jen Kčs.
Nová měna byla zavedena v listopadu a prosinci 1945. Všichni občané byli povinni přihlásit všechny své vklady. Tyto vklady byly prohlášeny za vázané až v následujícím roce. (Po měnové reformě 31.5.1953 byly vázané vklady prohlášeny za neplatné.)
Péčí a organizováním osvětové činnosti byly pověřeny Místní osvětové rady (MOR se nelíbilo, proto raději MRO). Předsedou se stal p. Bedřich Kuřítka, rolník č. 43.
Zrádce soudil v tomto roce lidový soud ve Znojmě a vyměřoval těžké tresty na svobodě. Vynesl i rozsudky smrti. Z Bezkova nebyl souzen nikdo. Občané sledovali průběh jednání se zájmem a zúčastnili se projednácání některých případů z okolí.
Všude bylo hodně pohozené munice a v katastru skoro každé obce došlo k neštěstí. Na území Bezkova se stalo neštěstí ve Smohách. Cestář Macálka z Milíčovic zaskočil si do lesa se svým pomocníkem Němcem Teuflem. Brzy se ozval výbuch a oba byli nalezeni mrtví, roztrháni nevybuchlou nastraženou minou.
Když se blížila k nám německá fronta, rozdal knihovník Bohumil Čech knihy občanům domů z obavy, aby nebyly Němci zničeny. Po osvobození Rudou armádou byly knihy sebrány skoro všechny. Seznam od knih se buď ztratil, nebo nebyl pořízen. Přesto občané ukázali lásku ke knize a knihy poctivě vrátili. Stav knihovny obnášel v r. 1945 185 svazků. Knihovníkem se stal po odchodu říd. uč. Čecha do Znojma Alois Ochman. Statistické zachycení půjčování nebylo provedeno. Zápisy o provozu v knihovně jsou vedeny 3.11. 1946