Tento jubilejní rok Československé republiky byl velmi bouřlivý a pro dvacetiletý státní útvar ČSR osudný. Občané se těšili na její oslavy a současně se báli o její osud. Dne 25. ledna 1938 se objevila na obloze krásná polární záře od 9 hod. do 12 hod. v noci. Vlivem této záře se náhle proměnil tmavý večer ve světlou noc, takže bylo možno číst venku noviny. Lidé vybíhali z domů a pozorovali krásu u nás nezvyklého úkazu. Polární záře byla dobře viditelná i v Bezkově. Kronikář ji pozoroval na Těšínsku nedaleko Ostravy. Byl to jev vyditelný skoro v celé Evropě.

Počátkem března vpochodovala nacistická armáda do Rakouska a provedla beztrestně Anschluß, připojení Rakouska k Třetí Říši. Velmoci se vzmohly jen na papírové protesty. Hitler slavil triumf. Situace republiky se značně zhoršila. Proti Rakousku jsme neměli opevnění. Nyní bylo jasno, že útok na ČSR byl veden především z jihu a ze severu Moravy, aby byla republika nejdříve proťata a Čechy odděleny od Slovenska. Byly zde nejlepší podmínky a proto byly rychle budovány na hranicích betonové pevnůstky.

Dne 21. května náhle obsadilo naše vojsko hranice a pohraniční opevnění během několika hodin. Ve všech osadách zahučela vojenská auta. Četníci budili záložníky z pohotovostních útvarů SOS, tvz. sosáky. Ti ihned a odhodlaně nastoupili a 5 hod ráno byly hranice republiky obsazeny naší armádou. Předstihli jsme Němce, kteří pochodovali tajně a zvolna k našim hranicím, aby obsadili tzv. Sudetenland, pohraniční kraje osídlené Němci. Hladkost a beztrestnost Anchlußu jim zvýšil apetit. Doufali, že pro Československo nikdo nehne prstem. Jejich plán byl odkryt a překažen. Hitler ustoupil tentokrát. Když se naše obrana povedla, postavili se za nás naši spojenci svorně a to jak Anglie a Francie, tak i Sovětský svaz. Nešlo to do tuhého, nic je to nestálo, proto Německo zakřikli. U nás se zvedla vlna nadšení. A v této pozvednuté náladě byl slaven 11. všesokolský slet v Praze, který se stal manifestací brannosti a odhodlání hájit vlast. Zdejší obec přímo slet nezasáhl, poněvadž v Bezkově nebylo Těl. Jednoty Sokol. Ale rozhlas a noviny zanesly i sem vlnu nadšení.

Sudetendeutsche Partei, Henleinovci po Anschlußu řádili. Toužili státi se občany Třetí říše a hlásali heslo: Zurück ins Heim! Zpět domů, do říše i s pohraničními kraji naší vlasti. Žádali od nás práva, kterých žádný stát nemůže splnit. Žádali čím dále, tím více. Žádali úplnou autonomii, svoje úřady, i své vojsko. Splnění požadavků znamenalo podepsání konce republiky. Nesplnění znamenalo možnost nestydatou propagandou rozvířit sudetskou otázku a učinit z ní mezinárodní záležitost, poněvadž ČSR mělo spojenecké smlouvy s Francií a Anglií a se Sovětským svazem. Byla to evropská Velká dohoda. Mimoto existovala Malá dohoda na obranu proti Maďarsku a jeho revisionismu a pojila nás s Jugoslavií a Rumunskem. A zde mělo Německo úspěch.. Anglie se rozhodla nás zradit. Ministerský předseda Chamberlain vše diplomaticky připravil a poslání lorda Runeimana do ČSR. Ten zde lovil ryby a jezdil s vůdci Henleinovců. Po této diplomatické přípravě zesílilo Německo tlak. Chamberlain letí za ním do Berchtesgadenu, aby zachránil mír. Odjíždí odtud podruhé a dává pokyn republice k mobilizaci. Ta probíhá dobře. Němci přebíhají do Německa. Lid ČSR miluje svou republiku a chce ji bránit. Hranice jsou podruhé obsazeny. Tentokrát dochází k pohraničním přestřelkám. Nejtěžší postavení bylo u Devíti mlýnů a u Hnanic, kde uprchlí Sudeťáci začali 22. září útočit ručními granáty a minomety. Naši odpovídali kulomety. Prvý den bojů u Hnanic znamená 14 mrtvých a 28 raněných Němců. Na české straně padl poručík Chlup a 1 vojín byl raněn. Němci pak byli v nočních útocích opatrnější. Bojovali jen palbou. Celé Podyjí v noci znělo hromovou palbou., která neustávala. České obyvatelstvo spěchá s nadšením armádě na pomoc. Je pracovní povinnost v každé obci. Z Bezkova chodí z každého domu 1 až 2 do Podmolí na hranice kopat zákopy, prosekávat les před pevnůstkami, aby byl zajištěn výhled a výstřel a stavět překážky.. Vše bylo konáno se zpěvem a s důvěrou v pomoc spojenců. Nálada ve vojsku byla rovněž znamenitá. Mobilizace žádala nástup do 24 hod. Skoro všichni odjeli ihned po vyslechnutí výzvy presidenta Beneše v 19 hod. v rozhlase. Nastoupili ihned. Loučení za starého Rakouska v r. 1914 bylo bolestné. Ženy je těžce nesly. Zde vše běží hladce. Ženy i matky jsou téhož mínění jako synové a muži. Mobilizace 14. září platila pro muže do 40 let.

Když poslanec Karel Molík z Citonic se vrací z Prahy a říká občanům, aby na hranice nechodili, že je vše ztraceno, jsou lidé i muži i ženy pobouřeni a jsou hotovi senátorovi nabít.

V Bezkově po mobilizaci se zmocnila části obyvatelstva panika. Hrozili se blízkosti hranic, ze které každé noci pronikala palba. Chtěli se dostat dál do vnitrozemí, kde doufali být bezpečnějšími. Stěhovali se na svých vlastních vozech s šatstvem a části potravin. Stěhovaly se především ženy s dětmi. Muži a starci zůstávali v hospodářství, pokud nebyli ve vojenské službě. Stěhovali se ke známým a příbuzným např. do Běhařovic, na Krumlovsko, Jaroměřicko, Hrotovicko. Po mnichovském diktátu se zase vrátili všichni zpět. Ve škole zůstalo ze 37 žáků jen 7.

Sbírka na obranu státu dosáhla tou dobou půl miliardy a stále denně dárců přibývalo. A do tohoto všeobecného ruchu a shonu jako blesk zasáhla mnichovská zrada. Tento diktát velel v prvním bodě odstoupení všech němckých pohraničních krajů. Tisícileté hranice naší vlasti byly vydány bez boje a to pod falešnou maskou spojenců, kteří se tvářili jako andělové míru, jako zachránci míru. Ve skutečnosti dávali Hitlerovi klíče k průmyslové velmoci, k vyspělým zbrojovkám, k území strategiky důležitému, kterého se německo zmocňuje. Bez války, to je bez zpustošení a hned jej zapřahuje do své soustavy. Válka je tímto Hitlerovi umožněna. Mnichov tedy není záchranou míru, nýbrž posledním krokem přípravy druhé světové války. Nejen obce německé a se silnými menšinami, nýbrž i obce ryze české jsou zabrány. Pro Bezkov bylo v té době velmi nemilé, že pro spoj silniční Znojmo Vranov byly zabrány ryze české Citonice, které se bránily a ubránily. Její akce jsou zapsány v citonické kronice. 9. října projeli vesnicí první němečtí vojáci a 13. října přijely pomocné oddíly Orderů a ubytovali se zde i příslušníci něm. finanční stráže, aby zahájili službu. Pro Bezkov byla důležitá jejich stráž u kříže uprostřed silnice Citonice - Olbramkostel nádraží. Tato hlídka zpočátku střílela po mašovických i bezkovských občanech, kdy ze svého Němci obklíčeného území hledali a našli po loukách a polích jediné možné spojení s poštou v Kravsku a okresním úřadem v Mor. Budějovicích. Po záboru Citonic stala se bezkovskou poštou pošta v Kravsku a po záboru Znojma se stal naši okresním úřadem úřad Moravské Budějovice.

V úterý 22. listopadu se dozvěděly Citonice, že budou vráceny do Československa. Ve středu 23.9. ohlásili Němci svůj odchod na čtvrtek 24.9. a zakázali jakékoli projevy radosti až do svého odchodu.

„Toho rána prožívali jsme větší radost než 28. října 1918. Nikdo si nedovede představit tu radost, to dojetí, s jakým uvítalo naše naše občanstvo všechny okolní přátele, kteří se k oslavě dostavili.“ To stojí zapsáno v citonické kronice. Mezi těmi přáteli byli skoro všichni bezkovští, jejichž odříznutí od světa se tímto skončilo a trvalo tedy od 13. října do 24. listopadu.

Jako byla v té době velká radost v Citonicích, tak byla v Mašovicích doba bezmocného zoufalství. 13. listopadu se dozvěděli o plánované okupaci své obce. Den okupace se blíží a obec činí zoufalé pokusy, aby unikla spárům Třetí říše. A 24. listopadu o 10. hodině připochodovali od Podmolí hulákající ordéři. Byli přivítáni protestní notou a tím se vyhnuli známé formalitě vítání do říše.

Uvedená demarkační čára byla uvedena v pražském deníku „Národní politika“ a touto zprávou: „Okupací znojma a české obce Citonice ocitly se obce Mašovice a Bezkov v uzavřeném území bez volné silnice a cesty do vnitrozemí. Úzké volné území mezi Citonicemi a Milíčovicemi je neschůdné, neboť jsou tam bažiny a pole. U Citonic stojí německé hlídky, které bez propustky a kontroly nikoho nepustí z vlastního do vlastního území. Hospodářské důsledky pro obě obce jsou neblahé. Rolníci mají hodně dobytka, hlavně vepřového a pro špatnou úrodu brambor nemohou přebytečný dobytek odprodat. V létě nesměli dobytek prodávat pro slintavku teď pro okupaci. Přesto jsou všichni občané rádi, že jsou v Československé republice, třebas odříznuti od světa bez spojení poštovního a dopravního“ bylo uveřejnběno 3. listopadu 1938.

Z počátku stáže u kříže střílely po chodcích, kteří po mezích přecházeli kolem poslední německé hlídky na silnici u nádraží. Později si uvědomili nemožnou situaci těchto obcí a nevšímali si třebas ani povozů, jež přejely louku a polních mezích mířili s obilím do mlýna do Plenkovic. Také se někdy stalo, že bez propustky z benevolence stáží na silnicích byli puštěny i povozy do Znojma. To bylo zřídka. Tak lze pochopit usnesení finanční komise v Bezkově ze dne 28. prosince 1938, jímž se dodatečně schvaluje obecnímu poslu p. Ant. Švédovi staršímu za donášení pošty z Kravska, kterou konal z počátku s nasazením vlastního života. Byla mu dodatečně přiznána mzda 8 Kčs denně.

Tatáž schůze upravuje plat starostovi obce na 1500 Kčs ročně a obecnímu pokladníkovi na 700 Kčs ročně. Jelikož obě funkce, jak ponocného, tak obecního sluhy konal p. Antonín Švéda st., bral tedy ročně 2000 Kčs. Za rozsvěcování a zhášení veřejného osvětlení v obci bylo odhlasováno 60 Kčs ročně a šlapání varhan 25 Kčs ročně.

Jestliže 3. dubna 1938 schválila finanční komise zasazení pamětní desky prvnímu presidentu Osvoboditeli T.G. Masarykovi na kameny pod Masarykovou lípou u školy, nedošlo k tomu pro bouřlivé události v tomto roce a v příštím roce došlo k něčemu jinému. Na zákrok četnické stanice v Citonicích byla kameny postavené pod lípou v r. 1935, jak je o tom řeč v této kronice na str. 141, svaleny a odstraněny, aby neurážely nové protektory české země, kteří v březnu příštího roku obsadili celý zbytek okleštěné Československé republiky. Všechny ostatní události jsou zastíněny těmito tragickými událostmi, které se převalili přes československo v jeho jubilejním roce. 28. říjen byl slaven se smutkem v srdcích a s předtuchou dalších osudných událostí pro celou Evropu, pro celý svět, neboť zradou Československa byl vyrván z mírové konstrukce pro první světové válce důležitý opěrný pilíř. Stavba se nyní každou chvíli měla zřítit, aby nastal nový zápas, nové uspořádání světa.

Místní sbor dobrovolných hasičů zakoupil v tomto roce na jaře u firmy Sigmund - Lutín (u Olomouce, kde se soustřeďovaly celostátní kursy CPO) novou motorovou stříkačku.

Jarní počasí bylo velmi nevlídné. V dubnu a počátkem května se dostavily mrazy až -7°C, které zničily ovocné květy. Takže nebylo nebylo ořechů, ani třešní, ani meruněk. Jablek a hrušek bylo také velmi málo. Už dříve je zde řeč o špatné úrodě bramborů. Zato obilí se v tomto roce urodilo nadprůměrně mnoho. Pšenice, hlavní zdejší plodina, dala 25 q z 1 ha a rolníci ji nabízeli Obilní společnosti přímo z mlatu, poněvadž neměli na tolik obilí místa. Skladiště se naplnila a byla lacino vykoupena Němci, kteří při přeměně českolovenských peněz za marky určili kurs pro sudety 6 Kčs za 1 RM a pak v protektorátě 10 Kčs za 1 RM.

Přistěhovalci: Obazení pohraničních krajů němci způsobilo značný přesun obyvatelstva. České rodiny se houfně stěhovaly ze zabraného území.Byli to uprchlíci. Uprchlíci byli jednak Češi a jednak Židé, kteří byli krutě Hitlerem pronásledováni. Už před obsazováním Znojma celá řada obchodů byla vlatně opuštěna a rozkradena. I do Bezkova byla přivezena nějaká kamna z opuštěného železářského, asi židovského obchodu a krabice budíků. Přistěhované rodiny se zase v r. 1945 odstěhovaly i s některými starousedlíky do pohraničí a jsou vyjmenovány v nové kronice na str 29, 30. Důsledek tohoto přesunu se nejjasněji projevil ve škole a ve školní kronice je také o tom podrobné zpráva, která zní: „Školní rok 1938-39 počal ve čtvrtek 1. září 1938 se 37 žáky, z nichž bylo 22 chlapců a 15 dívek a skončil 24. června 1939 s 50 žáky, z nichž bylo 30 chlapců a 20 děvčat. V roce vstoupili a vystoupili 3 hoši.

Sedm hochů a 3 dívky chodící na počátku šk. roku do měšťanské školy ve Znojmě rozmnožili po dohodě v Mnichově počet žáků na 48, 3 děti uprchlíků na 51, a později další 2 děti na 53. Tohoto počtu nikdy ještě na zdejší škole dosaženo nebylo.“